Přiběhy dobrovolníků

K dobrovolnictví jsem se dostal přes mou nejlepší kamarádku Nikolu, která měla už nějaké zkušenosti a dělala společnost jedné staré paní. 

Pak objevila Dobrocentrum u Svaté Anny a začala tam pravidelně docházet a pomáhat. Nu a jednou se mě zeptala, jestli bych nechtěl přijít taky. A od té doby už pár let pravidelně docházím na jejich větší akce, kde se jim hodí nějaká ruka navíc.

V práci mám 12ti hodinové směny, takže jsem vlastně půl měsíce doma. A vzhledem k tomu, že nemám žádné další závazky, tak ve volnu rád nějak vypomůžu. U Svaté Anny chodíme převážně na oddělení ke starším lidem a snažíme se je nějak zabavit a rozveselit. Ať už třeba přes tematické výtvarné dílny, cestovatelské přednášky, hudební vystoupení či jen povídání. Pacienti nás rádi vidí, něco si třeba vyrobí pro sebe, či své blízké, jsou spokojenější a hned se mohou lépe uzdravovat. Odměnou pro nás jsou jejich spokojené tváře a úsměvy. Za tu malou trošku mého času, co tomu obětuji, to rozhodně to stojí. Nemyslím si, že toho dělám moc, chválu by si především zasloužili lidé, co stojí za organizací Dobrocentra: úžasná Sára Hloušková, paní Svatava Kalná a Nikola Trochtová.

Jmenuji se Alena Krejčová, je mi 23 let a všem budoucím dobrovolníkům bych ráda řekla: „Nebojte se  a vyražte do zahraničí!“

Moje první zkušenost byla tři měsíce na Maltě s českou organizací Mamaloca. Zúčastnili jsme se projektu CSR Malta renovace místní farmy. Zde jsem se seznámila s dobrovolníky European solidarity corps, kteří mi o této možnosti hodně řekli a chválili si to. Po Maltské zkušenosti jsem se tedy rozhodla najít nějaký ESC projekt a zaregistrovala jsem se na portálu ESC a našla jsem FB skupinu kam jsem napsala, že hledám delší projekt. A ještě ten samý den se mi ozval Cafer Yıldırım koordinátor projektu talented volunteers for hippotherapy, že pro mě má místo v projektu. Musím říct že mě to hodně lákalo, ale byla jsem i nervózní a trochu na pochybách. To se ale nakonec ukázalo jako zcela zbytečné.

Komunikace s Tureckou organizací byla rychlá se vším mi od začátku pomáhali. Dostala jsem infopack a foto z ubytování s informací, že každý má vlastní pokoj s koupelnou. To mě ještě víc motivovalo, když jsem věděla že budu mít svoje soukromí a že do práce nebudu muset vstávat moc brzy a že do práce je to 15 minut jízdy na kole. Práce se odehrává v hipoterapeutickem centru, pomáháme koně krmit, hřebelcovat, myjeme jejich nádoby na vodu, učíme se koně vést a taky na nich jezdit a asistovat u hipoterapie a taky uklízet výběhy a boxy. Dále pomáháme se sbíráním odpadků a plánujeme aktivity pro děti, jak pro zdravé tak se zdravotním postižením. Nejvíce jich je s Downovým syndromem a poruchami autistického spektra. Práce s místními dětmi je úžasná. Hry nás baví a vždy to v nás zanechá dobrý pocit. Chodíme také pomáhat místním do lesní školky s trháním plevele, sázením levandulí nebo chystáním květin pro svatby. Práce je pro mě velký relax. Jsem ráda, že jsem se setkala s dobrovolníky z jiných zemí a mám šanci zlepšit si angličtinu a také máme lekce Turečtiny. 

S dobrovolnictvím jsem začal již na střední škole, byť musím uznat, že nikoliv z čistě altruistické podstaty – jedním z  motivů bylo získání praxe pro přijímací řízení na VŠ. Dobrovolnictví jsem ale postupně začal vnímat jako způsob k naplnění sebe sama a jako službu druhým, kteří neměli v životě takové štěstí jako já.

Jako dobrovolník jsem v psychiatrických zařízeních vedl skupinové kognitivní tréninky a relaxace, při kterých jsem si uvědomil, jak důležitý je vřelý lidský kontakt pro lidi s duševním onemocněním. Nabyl jsem dojmu, že i na první pohled malé činy mohou udělat radost a zlepšit den. Myslím, že taková malá věc jako přívětivost může pro lidi s duševním onemocněním, kteří jsou nezřídka stigmatizováni, znamenat opravdu hodně. V tomto přesvědčení jsem se utvrdil při individuálním setkávání s klienty v organizaci Práh jižní Morava, ve které nyní působím jako koordinátor dobrovolníků. Vedení dobrovolníků vnímám jako velmi naplňující, vždy mi dělá radost, s jakou pílí a ochotou naši dobrovolníci pomáhají. Snažím se jim předávat, že naším cílem není změnit něčí život a zbavit daného člověka jeho potíží (byť by to bylo skvělé), nýbrž být tu pro ostatní a pomáhat druhým na jejich životní cestě, a to jakkoliv je v našich silách.

„Pokud něco můžeš udělat, pokud na to máš čas, možnosti a prostředky, pak to udělat musíš“  - tohle mé krédo mě provází od dětství. Nejedná se o žádnou extra altruistickou touhu, spíš o pocit povinnosti.

Pokud mi osud dopřál nějakou schopnost, nemám právo si ji nechat pro sebe a využít ji pouze k vydělávání peněz. To jsou mé zásady - to mě vedlo k dobrovolnictví, ať už v Poradně pro bezlepkovou dietu nebo následně v Lize vozíčkářů a seniorském domě v Brně Medlánkách. Večer, když si po dobrovolnickém dni dáte pivko a zhodnotíte svůj den, tak ten pocit, že jste udělali něco dobrého, někomu pomohli nebo udělali radost, jen tak bez nároku na odměnu, je prostě super. Skoro se nabízí říct díky Bohu za to. Tak všem, co čtou tyto řádky moc držím palce, aby to také zažili. Je to prostě fajn pocit a stojí za tu námahu. A samozřejmě, o to víc si vážím ceny Křesadlo za rok 2019 - je to nejen úžasný způsob poděkování, ale také závazek nepolevit. A já obojí respektuju a upřímně moc děkuji.